Je sobota večer, jsem opravdu unavená a mám před sebou 150km cestu k domovu. A také prázdnou nádrž. Všichni jsme unavení. Děti napůl spí, ostatně manžel také, ale auto se ukecat nedá, musíme natankovat nejen naftu, ale hlavně kávu. Zaplaťpánbu, že už se dá na benzinkách obstarat slušná káva, v duchu tomu trendu tleskám (ruce patří na volant), a nemohu se dočkat. Do toho se přidal vlastně ještě hlad, takže to je na kompletní servis na čerpací stanici pro auto i jeho osazenstvo.
Stavíme v Hradci Králové na pobočce společnosti Shell na Rašínově třídě. Nevede mne žádná touha k love brands, prostě mají otevřeno a jiná benzinka po cestě zrovna teď není.
Z baget už se toho mnoho vybrat nedá, synovi nevysvětlím, že nemají jeho oblíbeného „Golfíka“ (v jídle je děsně konzervativní), zato mají super vietnamskou bagetu Bánh mì nebo Pastrami od Filipa Sajlera. Konzervatismus je ale strašná věc. A navíc syn Filipa Sajlera, byť s námi bydlí ve stejné vesnici, nezná a není pro něj tudíž dostatečnou autoritou. K pokladně jdeme bez bagety a syn odchází do auta.
Prodavač, milý kluk asi kolem třicítky, se v jedenáct v noci (!) usmívá a radostně nás vítá a hned se zapojuje do konverzace, zatímco markuje kávu a pár sladkostí.
„Vidím, že jste si nemohli pořádně vybrat z těch baget, nedáte si párek v rohlíku? Sýrový nebo pikantní?,“ ukazuje na dozlatova opečené párky, které se hřejou hned vedle pokladny.
Jsme unavení a zpomalení, s manželem zíráme na párkové solárko a hm… to je dobrý nápad. Jenže s konzervativním stravovacím přístupem našeho syna je třeba jít zjistit, které variantě dá přednost. Manžel odchází a já se opřu o pultí. Kávu jsem ještě nevypila a únava trvá. Těším se, až z benzinky odejdu a to kafe do sebe hodím.
„A máte naši věrnostní kartu?“ Úsměv.
„Ne, nemám,“ říkám trochu omluvně a snažím se o pohled, který nenaznačuje, že bychom měli v konverzaci pokračovat.
„A nezaložíme ji?“ Zkusí to s vyzývavým úsměvem a povytaženým obočím.
„Ne, nezaložíme, jsem fakt hodně unavená,“ pokračuju výmluvně a dívám se, kde je má drahá polovička a proč ještě není zpět. Řeší v autě důležitost sýrového a pikantního párku.
Otáčím se zpátky k vyzývavému úsměvu. Upřímně jsem zvědavá, kam se až v aktivním prodeji pustí a začíná mě to skoro zajímat. Přestřelí to nebo ne? Zatím netlačí na pilu, je milý a vstřícný. Pozorně sleduje moje reakce. Pozvolna vykládá, kolik bodů svým nákupem na kartu nahraju a jeho kolegyně, jenž se mu náhle zjevila po boku (nebo jsem ji předtím přes únavu neviděla?) ochotně přispěchává s vysvětlením, co si za to budu moci při příštím nákupu pořídit. Alespoň se snaživě usměji a vysílám záchytný pohled k autu, kde manžel stále řeší přednosti různých druhů uzeniny v rohlíku. Nepomáhá. Takže zpět – teď už ke dvěma úsměvům.
„No tak dobře,“ rezignuju, ale necítím se pod tlakem, je to spíš přirozené vyplynutí situace. V minutě mám před sebou kartu, přichází manžel s výběrem pikantní klobásy, platím a odcházíme. Trochu ve snu. Vážně jsem se za minutu zapojila do věrnostního programu a nemusela vyplňovat žádné papíry? Sedám do auta, odjíždíme, rodina upadne do hlubokého spánku a já přemýšlím, jak jednoduše může aktivní prodej na čerpačce vypadat, když se nedělá na sílu. Toho kluka to snad nějak přirozeně bavilo! Nebo má z každého párku prodaného po 23 hodině provizi. Kdybych nebyla tak unavená, tak se vrátím a ten tým s perfektní průpravou pro aktivní prodej si vyfotím na Facebook Čerpačky.
PS: Aktivní prodej má smysl. Jen musíte odhadnout naladění zákazníka. Je to holt alchymie.
PS1: Foto příště. A vzdělávacímu týmu Shell posílám palec nahoru.
PS2: Jo…a ten párek v rohlíku…byla spíš klobása v bagetě. To není stížnost 🙂