Paliva na čerpacích stanicích v budoucnu čeká transformace. Pod tlakem ekologických požadavků Evropské unie na přechod k obnovitelným zdrojům energie budou distributoři muset hledat cesty ke snižování emisí, více se zabývat přimícháváním pokročilých biopaliv nebo zavádět paliva nové generace. Jak se tyto změny promítnou do nejbližší budoucnosti čerpacích stanic? A jakým způsobem ovlivní zákazníky?
Téma, jestli a kdy odzvoní fosilním palivům, se na kongresu Čerpačka probírá pravidelně. A v budoucnu stále bude. Jde o zásadní otázku, která ovlivňuje trh s pohonnými hmotami, odpověď se ale každý rok spolu s vyvíjející se evropskou legislativou trochu mění.
Změny, které budou následovat
Nová direktiva, RED III (Direktiva o obnovitelných zdrojích energie) zvyšuje cíle Evropské unie v oblasti obnovitelných zdrojů energie, a to jen nedlouho poté, co se do českých zákonů promítla její předchůdkyně, RED II. „Už v současné době musí ‚povinné osoby‘ snižovat množství vyprodukovaných emisí z paliv jimi dodávaných na trh, a to o šest procent. V Česku se tento cíl do roku 2030 postupně zvyšuje na jedenáct procent. Zároveň je pro rok 2030 stanovena povinnost přimíchávání pokročilých biopaliv v objemu pět a půl procenta, přičemž celé jedno procento musí být zajištěno prostřednictvím obnovitelných paliv nebiologického původu,“ vysvětluje Ivan Indráček, předseda představenstva SČS – Unie nezávislých petrolejářů ČR.
Dnes existuje celá řada možností, jak mohou distributoři tyto povinnosti plnit. Například přimícháváním metylesteru řepkového oleje nebo bioetanolu, nákupem úspor z těžby nebo úspor od dodavatelů plynných paliv. Tyto možnosti se ale začnou omezovat. Od roku 2025 by měla skončit možnost využít úspory emisí z těžby, o rok později už nebude možné do úspor zahrnout emise z jakéhokoliv fosilního paliva, tedy ani z LPG, CNG a LNG. Na plynná paliva se bude pohlížet jako na běžné fosilní palivo, i ona budou muset nějakou formou snižovat jimi produkované emise. K roku 2026 také dojde ke snížení maximálního množství přimíchané biosložky v podobě potravinářských plodin (tedy v tuzemsku nejčastěji užívaného MEŘO a bioetanolu) ze 7 na 5,6 % energetického obsahu.
Využití najdou i kuchyňské oleje
Změny přicházejí velmi rychle a je třeba na ně reagovat. „Víme, že biopaliva, která jsou postavená na bázi rostlinných olejů, rychleji podléhají stárnutí a při dlouhodobém skladování při teplotách odpovídajících horkým letním dnům mohou vytvářet oligomerní částice, což může vést k ucpávání palivových filtrů. To jsou obecně nežádoucí vlastnosti,“ konstatuje Jiří Hájek, ředitel a předseda představenstva společnosti Orlen UniCRE. „I přesto tyto příměsi jen tak nezmizí a budou s námi minimálně do konce další dekády. Důvodem je samozřejmě jejich lokální dostupnost a ekonomická výhodnost, která by v případě nesplnění cílů vyžadovala uplatnění finančních sankcí,“ dodává.
Jako potenciálně využitelné zdroje pro biopaliva se jeví kuchyňské oleje anebo odpady, a to včetně těch z potravinářského průmyslu. Ty se procesem kvašení konvertují na alkoholy, případně termicky na syntézní plyn, a tak jsou svým způsobem připraveny k využití do paliv. I živočišné tuky mohou být zužitkovány. „Právě živočišné tuky mohou vhodně doplnit portfolio motorové nafty. Pomohou s žádanými emisemi, v České republice se tomu způsobu výroby poměrně intenzivně věnujeme,“ uvádí Jiří Hájek.
Klíčové bude HVO
Mnozí se domnívají, že motorová nafta pod označením B7 nemůže obsahovat více než 7 % biosložky. „To je omyl, protože pro označení B7 je klíčovým podíl metylesterů mastných kyselin, u nás nejčastěji MEŘO. Příměs HVO, hydrogenovaného rostlinného oleje, se nijak speciálně neznačí, výjimkou je až čisté HVO, které má v souladu s technickou normou označení XTL. A právě v tomto druhu složky paliv je budoucnost. V jeho prospěch hovoří vyšší cetanové číslo a vyšší výhřevnost, protože neobsahuje kyslíkovou složku,“ vysvětluje Jiří Hájek. Příměs této složky v naftě může významným způsobem snižovat emisní zátěž, přičemž kvalitu motorové nafty spíše vylepšuje, než zhoršuje. Jeho nespornou výhodou také je, že je použitelné pro stávající motory a distribuovatelné přes stávající technologie čerpacích stanic.
Zatímco motorovou naftu s příměsí HVO lze na trhu koupit již několik let, čisté HVO se v prodeji objevilo poprvé začátkem roku v truckparku Eurowag/Nikey u Jihlavy. Na trhu se objevují první zákazníci, kteří ho poptávají. „Typicky jde o české pobočky zahraničních firem. Aby mohly deklarovat svůj odpovědný přístup k životnímu prostředí, shánějí pro své existující flotily paliva s co možná nejmenší emisní stopou CO2,“ říká Ivan Indráček. Proto lze očekávat, že se XTL v průběhu nejbližších let stane součástí běžné nabídky některých čerpacích stanic cílených zejména pro nákladní dopravu.
Na koprocesingovou výrobu HVO se několik let připravovala i litvínovská rafinerie. Koprocesing lze jednoduše popsat takto: ke vstupní surovině, plynovému oleji z primární destilace ropy, se přidá určité množství bio suroviny, například použitého vyčištěného kuchyňského oleje. Na výstupu z rafinerie tak už není čisté fosilní palivo, ale nafta s příměsí HVO, LPG s příměsí bioLPG. „Podle posledních informací společnost Orlen Unipetrol pilotní projekt umožňující zpracování malého množství UCO na stávajících technologiích zatím v důsledku legislativních omezení nespustila. Přestože tedy jde o aktuálně nejperspektivnější cestu vývoje motorových paliv v nejbližších letech, bude se Česko muset spolehnout výhradně na jeho dovoz,“ upozorňuje Ivan Indráček.
„I v roce 2030 budou naše silnice plné osobních a nákladních aut, jejich pohon se přitom výrazně nezmění. Růst počtu vozidel, který můžeme očekávat, bude pouze částečně pokryt vozidly s alternativními pohony. I nadále budou převládat vozidla spalující benzin nebo naftu. Jinými slovy, auta, která dnes tankují na benzinkách, budou na silnicích i nadále, jen s tím rozdílem, že ačkoliv jejich počet zůstane podobný, jimi generované emise musí být nižší. To je výzva, která nyní stojí před distributory pohonných hmot,“ říká Ivan Indráček, předseda představenstva, SČS – Unie nezávislých petrolejářů ČR
Zapojují se plasty i pneumatiky
Syngas neboli syntézní plyn je směs vodíku a oxidu uhelnatého v různých poměrech. Jde o určitý mezikrok k výrobě syntetických paliv. ETBE a MTBE paliva, tedy bioEthanolTercButylEther a bioMethanolTercButylEther, budou v tuzemsku i nadále využívána. S postupem času bude nezbytné věnovat se i jiným palivům a příměsím. Zřejmě dojde k vývoji technologií vyšších alkoholů. Diethylether se může vyplatit prodávat čerpadlářům, kteří dodávají pohonné hmoty zákazníkům se speciálními obojetnými systémy umožňujícími pojmout jak motorovou naftu, tak právě diethylether.
E-paliva jsou paliva vyráběná elektrolýzou vody s využitím obnovitelné energie. Vyrobený vodík se využívá právě na konverzi zachyceného CO2 z atmosféry na CO. Ve třetí fázi je vodík kombinován s vyrobeným CO a pomocí chemické reakce Fischer-Tropschovy syntézy je získáno takzvané e-palivo. K produkci e-paliv se využívají výhradně „čisté“ zdroje energie pocházející z větrných, solárních, vodních nebo geotermálních elektráren. Ani v jednom případě nejde o zdroj energie, který lze využívat bez omezení. „Na území Česka probíhají zatím pilotní projekty v laboratorních podmínkách, proto se budou muset v případě potřeby dovážet ze zahraničí. Nezbytnými jsou nicméně pro leteckou dopravu a v budoucnu se s nimi budeme setkávat na silnicích až tak po roce 2035, spíše po roce 2040,“ odhaduje Jiří Hájek.
Jako možné palivo lze zmínit i odpadní plasty. „Ve své podstatě je to však tak trochu marná cesta. Jde o to, že z odpadních plastů se vyrábí kapalina, která se využije v rafinerii, kde se z ní dá vyrobit palivo. Problémem jsou však předpisy, které nařizují, že takto vyrobená kapalina se musí využít k materiálovému, nikoliv energetickému účelu,“ deklaruje Ivan Indráček. Technologicky tedy možnost výroby existuje, ale z pohledu potřeby umět vykázat snížené emise to smysluplné není. Kapalina z plastových odpadů tak bude zřejmě používána opět k výrobě plastů.
Co budou čerpačky prodávat?
Z pohledu motorových paliv je perspektivnější recyklace použitých pneumatik nebo využití odpadního glycerynu. Ale Česká republika se touto cestou zatím moc nevydává. Samostatnou kapitolou jsou plynná paliva. Už dnes se na trh dodávají, i když zatím v relativně malém objemu, bioLPG, bioCNG i bioLNG. Předpona „bio“ neznamená žádnou speciální příměs, ale naprosto totožné palivo, vyráběné ovšem z obnovitelných zdrojů.
Pro provozovatele čerpací stanice není až tak důležitá otázka, co je do paliva přimícháno, ale spíše jaká paliva má prodávat. „Pokud bychom to měli shrnout, tak s ohledem na připravované změny čerpací stanice se čtyřmi nádržemi do roku 2030 nemusí nic zvláštního podnikat,“ zmiňuje Jiří Hájek. A Ivan Indráček shrnuje: „V nejbližších letech může provozovatel čerpací stanice nadále počítat s prodejem základních paliv, tedy B7 a E10, plynů LPG a CNG, na vybraných stanicích i s XTL. Poptávka po těchto palivech do roku 2030 výrazně neklesne a případné kvalitativní změny se budou odehrávat ,neviditelněʻ, na úrovni příměsí.“
Článek vyšel také v tištěném Speciálu Čerpačka Podzim 2024.
Související články:
Martin Kupka: Syntetická paliva mohou významně přispět ke snížení emisí v nákladní dopravě
Na čerpacích stanicích Orlen Benzina probíhá pilotní sběr použitého kuchyňského oleje
Kongres Čerpačka: Sortiment, který pohání váš byznys
SČS: Pohonné hmoty v ČR patří k nejkvalitnějším v Evropě, u závadných vzorků šlo z většiny o chyby ve značení